Experiment: pozná se na psychiatrii, kdo není duševně nemocný?

V sedmdesátých letech provedl psycholog David L. Rosenhan (1973) pozoruhodný experiment. Osm "normálních" lidí se nechalo dobrovolně přijmout do celkem dvanácti psychiatrických léčeben v USA. Skupinu tvořili tři psychologové, dětský lékař, psychiatr, malíř, žena v domácnosti a student psychologie. Tři ženy a pět mužů. Při přijetí do zařízení psychiatrické péče uvedli všichni stejný smyšlený důvod, a sice že slyší ve své hlavě hlasy. Nicméně od okamžiku přijetí si už více na hlasy nestěžovali a chovali se svým obvyklým způsobem. Pouze měli právo zatajit své jméno a profesi, aby se nemohlo stát, že se k nim jako k lékařům nebo psychologům bude ošetřující personál chovat jinak než k běžným pacientům.

Nikdo z těchto falešných pacientů nebyl ošetřujícím personálem odhalen. V nemocnici strávili      7 až 52 dní, všichni byli vedeni pod diagnózou schizofrenie a následně propuštěni jako schizofrenici v remisi (až na jednoho, který získal diagnózu manio-depresivní psychóza). Výrazně lepší pozorovací a diagnostické schopnosti prokázali spolupacienti. Během prvních tří hospitalizací vyjádřila více než čtvrtina spolupacientů podezření, že falešný pacient je "normální" nebo je v nemocnici z nějakého skrytého důvodu (např. novinář nebo kontrola).

Jak je možné, že nikdo z lékařů a sester podle chování a věrně prezentované osobní a rodinné historie nepoznal, že falešní pacienti ve skutečnosti netrpí závažnou psychickou poruchou? 

Pro ilustraci uvádí Rosenhan konkrétní příklad jednoho z falešných pacientů, který v rámci rozhovorů s ošetřujícím personálem pravdivě uvedl, že měl v dětství velice blízký vztah s matkou, ale od doby dospívání si byl bližší spíše s otcem. Svůj vztah s manželkou a dětmi popisoval jako vřelý. Přesto se občas se ženou pohádají a děti výjimečně dostanou na zadek. Tato nijak neobvyklá rodinná situace je ovšem v závěrečné lékařské zprávě vylíčena tímto způsobem:

"[Tento muž] manifestuje dlouhotrvající historii značné ambivalence v blízkých vztazích, která má počátek v raném věku. Blízký vztah k matce se během dospívání ochlazuje. Odstup od otce naopak přechází v intenzivní vztah. Chybí emocionální stabilita. Jeho pokusy kontrolovat emoce ve vztahu k ženě a dětem jsou přerušovány zuřivými výbuchy a, v případě dětí, tělesnými tresty. A přestože tvrdí, že má několik dobrých přátel, i uvnitř těchto vztahů je cítit značná rozpolcenost..." (str. 387).  

Vypadá to, že jakmile člověk získá nálepku schizofrenika, nemůže s tím už nic udělat. Je jedno, jestli se chová harmonicky a má úplně běžnou rodinnou historii - jeho rozumnému jednání není věnována pozornost a rodinná anamnéza je interpretována tak, aby odrážela očekávanou diagnózu. Bezmoc a pocit nereálnosti vlastní osobnosti (depersonalizace) byly nejsilnější a přetrvávající pocity falešných pacientů při hospitalizaci v psychiatrických zařízeních. Nešlo jen o omezení osobní svobody, ztrátu soukromí nebo ztrátu důvěryhodnosti v důsledku psychiatrické diagnózy. "Depersonalizace někdy dosáhla takových rozměrů, že měli falešní pacienti pocit, že jsou neviditelní, nebo přinejmenším nestojí za povšimnutí" (str. 395). Jakoby v tomto prostředí byla celá jejich osobnost redukována na projev duševní nemoci, se kterou nemá smysl z pohledu přítomných psychicky zdravých lidí - ošetřujícího personálu -  vést běžný mezilidský dialog. Příkladem může být okolnost, že všichni falešní pacienti si potřebovali vést poměrně rozsáhlé poznámky o průběhu experimentu. Zpočátku měli strach, že to vzbudí podezření, a jejich skrytá identita by mohla být prozrazena. Ale tyto obavy se ukázaly být zbytečné. Za dobu všech hospitalizací se nikdo z ošetřujícího personálu nikdy žádného z falešných pacientů nezeptal na to, co si stále zapisuje. Ze zápisů sester vyplývá, že se domnívaly, že se jedná o projev jejich nemoci.

Lékaři obvykle hledají příčinu neobvyklého chování pacientů v pacientech samotných. Falešní pacienti věděli, že do léčebny nepatří, a zase se brzy vrátí do svého běžného života. Přesto na ně atmosféra v léčebně silně působila a vyvolávala v nich intenzivní potřebu, aby každý svým vlastním způsobem bojoval za navrácení pocitu individuality a vlastní hodnoty. Autor experimentu si klade otázku, nakolik může být neobvyklé chování pacientů ve skutečnosti reakcí na nepřirozené prostředí psychiatrie. Také navrhuje, aby lékaři, sestry a ostatní z ošetřujícího personálu prožili jednou ze studijních důvodů hospitalizaci v psychiatrickém zařízení na vlastní kůži. 

Křehkost psychiatrické diagnostiky se ukázala znovu v navazujícím experimentu, kdy lékaři z jedné kliniky nechtěli uvěřit, že by se něco podobného mohlo stát i v jejich nemocnici. Bylo tedy domluveno, že David Rosenhan pošle během tří měsíců do jejich zařízení jednoho nebo více falešných pacientů. Úkolem ošetřujícího personálu bylo během této lhůty u každého nového pacienta vyjádřit svůj úsudek, zda se jedná o nastrčeného pacienta. Z celkového počtu 193 pacientů bylo 41 označeno za falešné nejméně jedním členem ošetřujícího personálu. Žádný falešný pacient však nebyl na kliniku poslán.

Zdroj:

D. L. Rosenhan, Symposium, On Being Sane in Insane Places, 13 SantaClaraLawyer379 (1973).